80 – Zlín

číslo 1

Ing. Bc. Barbora Fojtáchová

strana: Právo Respekt Odbornost 2022

vedoucí stavebního úřadu

číslo 2

MUDr. David Rumpík, Ph.D.

Nezávislý kandidát

lékař, ředitel Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie Zlín

číslo 3

Ing. Patrik Kunčar

strana: KDU-ČSL

senátor

číslo 4

doc. RNDr. PhDr. Oldřich Hájek, Ph.D., MBA

strana: ANO 2011

ekonom a včelař, děkan Fakulty veřejnosprávních a ekonomických studií v UH a garant programu Včelařství

číslo 5

Ing. Jana Juřenčáková

Nezávislý

daňový poradce a ekonomický expert

číslo 6

Zbyněk Ziggy Horváth

strana: STAN

lektor osvěty a primární prevence, písničkář

„Co jste doposud pro Česko, resp. pro svůj kraj/region udělal(a)?“

Ing. Bc. Barbora Fojtáchová:

Doposud jsem zřejmě neudělala nic velkolepého – nenapsala jsem knihu ani díky mně nevznikl žádný velký projekt. Ovšem svou každodenní práci vnímám jako svou příležitost přispívat k rozvoji regionu praktickým způsobem. Mým hlavním cílem je zajistit, aby státní správa, ve které působím, byla přátelská a vstřícná a otevřená vůči občanům. Chci, aby lidé cítili, že úřady jsou zde pro ně, aby vnímali, že jejich problémy jsou řešeny efektivně a s respektem. Snažím se, aby tento přístup byl praktikován také ze strany mých podřízených.

Každý den se snažím naslouchat lidem a řešit jejich problémy s co největším nasazením. Snažím se, aby komunikace mezi úřady a občany byla co nejjednodušší a bez zbytečných komplikací. Pomáhám lidem, kteří přicházejí se svými stavebními projekty, aby se lépe orientovali v byrokracii, a snažím se, aby byla naše legislativa uplatňována s citem pro lidský faktor.

Moje práce možná není viditelná v médiích, ale přispívám k tomu, aby byla správa našeho kraje efektivní a aby občané cítili, že jejich potřeby jsou slyšeny a respektovány.

Přestože dlouhodobě uplatňuji tento přístup, musím konstatovat, že není možné vždy vyhovět požadavkům všech zúčastněných. I přesto je pro mě klíčové, aby jednání úřadu bylo vždy v souladu s legitimním očekáváním, férové a transparentní. Věřím, že pouze takto můžeme zlepšit důvěru občanů ve státní správu.

Nárazově také přednáším na střední škole maturitním ročníkům stavební právo a důležitost územního plánování. Považuji za důležité předávat své zkušenosti mladší generaci a ukazovat jim, jak zásadní roli hraje kvalitní zpracování územního plánu a jak není vhodné nezajímat se o dění v obci. Tímto způsobem se snažím inspirovat studenty, aby se aktivně zajímali o problematiku, která má přímý dopad na kvalitu života v jejich regionu.

Mám za to, že jako senátorka bych mohla své myšlenky a plány plnit a prosazovat a svým úsilím dokázat, že smysluplné projekty budou vybudovány a uvedeny do života.

Zbyněk Ziggy Horváth:

Jednou z významných věcí, která se mi podařila, byl tlak proti návrhu někdejšího ministra vnitra a následně premiéra Stanislava Grosse, který chtěl zásadním způsobem omezit možnost výkonu ústavního práva na shromažďování. Tento návrh spočíval v prodloužení lhůty ohlašovací povinnosti, která je jedinou zákonnou povinností v případě, že chcete svolat shromáždění. Fakticky by to znamenalo, že by v České republice nebylo možné operativně reagovat na aktuální dění. Než by vám schválili nějakou demonstraci či protest, bylo by toto téma de facto neaktuální. Při jedné z protestních akcí proti tomuto návrhu Stanislava Grosse jsem byl vyzván Pražskou městskou policií, abych předložil na ohlášeném veřejném shromáždění na Václavském náměstí i schválení záboru veřejného prostranství. Argumentovali umístěním dvou reproduktorů, malého zesilovače a mikrofonu se stojanem na dlažbě pod sochou svatého Václava. Upozornili mě, že pokud zábor nemám, musím neprodleně tuto demonstraci ukončit, jinak bude povoláno 80 policistů s několika služebními psy a ze zákona bude toto shromáždění městskou policií ukončeno. Toto jsem odmítl s argumentem, že na podobné chování nemají právo. Šéf městských strážníků zmáčkl tlačítko na své vysílačce a řekl „jdeme na to“. Do minuty se prostor skutečně zaplnil mnoha desítkami strážníků i slibovanými psy, násilím mi byla uloupena část aparatury, přičemž došlo i k zásadnímu poškození jednoho ukradeného reproduktoru.

Následně jsem byl vyzván pracovníky Městského úřadu Prahy 1 z odboru přestupků, abych přijel do Prahy ze Zlína podat vysvětlení k přestupku, který jsem evidentně nespáchal. Věděl jsem totiž jistě, že zábor veřejného prostranství není k takovému shromáždění a použití adekvátní ozvučovací techniky pro ohlášených cca 300 lidí v žádném případě potřeba. Za neuposlechnutí výzvy orgána jsem byl vyzván k úhradě pokuty, tu jsem neuhradil. A v tu chvíli to začalo. Pokud si vzpomínám, téměř 6 let trvalo, než mě postupně odsoudily všechny stupně soudu české justice, nikoli za nedodržení svých povinností při svolání akce, kde bylo konstatováno, že jsem všechny náležitosti splnil, ale za neuposlechnutí výzvy orgána. Když stejný verdikt vynesl i předseda Nejvyššího správního soudu Baxa, celá věc šla formou ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. Tam na verdikt v kauze „lex Zigi Horváth“ čekali už lidé z Ligy pro lidská práva, kteří řešili několik podobných případů. Ústy ústavní soudkyně Elišky Wagnerové bylo při veřejném čtení ústavního nálezu na cca dvou stranách A4 vypočítáno, kolik státních úředníků a institucí, včetně všech stupňů justice, se dopustilo šikany a omezení ústavních práv Zigyho Horvátha, který se žádného přestupku nedopustil, cituji per prima facie, tedy na první pohled.

Podařilo se mi tedy s obrovským úsilím zamezit nejen podobné šikaně pro všechny ostatní občany, ale odradit od choutek s posunem termínu i samotného, později velmi zpochybněného a dnes už na Slavii boží nalézajícího se Stanislava Grosse. Toto celé by šlo říct jednou větou: Přispěl jsem ke svobodě slova a shromažďování vítězstvím nad zvůlí justice, úředníků a složek městské policie u Ústavního soudu. Podobných menších bitev jsem během desítek let svedl nespočet, nemluvě o stovkách a tisících hodinách strávených u soudních líčení v mnoha dalších případech šikany či bez nadsázky státní zvůle. Jeden případ za všechny – 6 let soudních líčení, na jejichž konci bylo osvobození v plném rozsahu kapitána Vladimíra Hučína, dlouhodobě nejlépe hodnoceného důstojníka BIS odhalujícího činnost ruských agentů na našem území. Na začátku tohoto příběhu bylo Hučínovo uvěznění. V kontextu současného dění na Ukrajině si můžete domyslet význam těchto našich občanských aktivit a snah. Protesty proti lidem typu Zemana, Babiše, a dříve Václava Klause staršího a podobných bezpečnostních hrozeb pro Českou republiku mě stály také velký kus života, a ve stejném kontextu jich také nelituji.

Spolu s naší neúnavnou osvětovou činností, když jsem ještě před organizací Člověk v tísni začal s besedami v projektu „Vězni svědomí“, si mohu možná dovolit skromně tvrdit, že pro bezpečnost naší země a ochranu naší velmi kvalitní ústavy jsem jako občan vykonat nemohl více. Považoval jsem to za svou povinnost, protože jsem si byl této situace vědom a cítil jsem dostatek sil, argumentů a vnitřního přesvědčení k tomu, abych se podobným hrozbám častokrát sám s holýma rukama snažil čelit. Všechno ostatní by byly asi prkotiny.

Ing. Jana Juřenčáková:

1. Jako nespokojený občan jsem se v roce 1999 podílela na vyhlášení referenda o osamostatnění naší obce Rokytnice, které bylo úspěšné, a po volbách v březnu 2000 jsem byla zvolena první starostkou v historii naší obce. Díky osamostatnění naše obec vzkvétá a může si sama rozhodovat o tom, co se děje na jejím katastru.

2. Jako neuvolněná starostka jsem byla v březnu 2004 v čele petice – Rokytenské výzvy, což bylo vyjádření zásadního nesouhlasu s připravovanou změnou režimu po 1. květnu 2004 na česko-slovenské hranici. Příslušný návrh zákona tehdy projednával Parlament ČR. Připravovaná změna hraničního režimu by zkomplikovala život všem občanům celého česko-slovenského příhraničí a dlouhodobě by výrazně zkomplikovala rozvoj cestovního ruchu tohoto regionu. Návrh nerespektoval skutečný dosavadní praktický život zde žijících obyvatel. Pod peticí se sešlo více jak 3000 podpisů a petice byla doručena do Parlamentu. Díky mému přesvědčování tehdejších poslanců a senátorů tento zákon – česko-slovenská smlouva – nebyla schválena a k omezení života občanů v našem česko-slovenském příhraničí nedošlo. I díky této problematice jsem pak v roce 2006 kandidovala do Senátu a následně byla na 6 let zvolena senátorkou.

3. Do senátních voleb v roce 2006 jsem šla s hlavním cílem – změnit rozpočtové určení daní – financování obcí a měst tak, aby byla odstraněna diskriminace malých měst a obcí. Díky tlaku na tehdejší vládu a ministra financí k této pozitivní změně došlo od roku 2008 a díky této změně přišlo do mého tehdejšího volebního obvodu č. 80 Zlín jen za období 2008–2011 navíc 437.859.000,- Kč, což bylo roční navýšení o 218 milionů korun.

4. Díky mému působení na tehdejší většinu v Senátu – ODS – byl dne 26. 3. 2008 schválen Vládní návrh, kterým se předkládala Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Díky tomuto schválení pak byla dne 27. 11. 2011 do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO zapsaná Jízda králů, která se koná ve Vlčnově, Kunovicích, Hluku a ve Skoronicích.

5. Po celou dobu mého senátního mandátu jsem zprostředkovala v Senátu vystoupení 14 kulturních a folklorních souborů z regionu a také 6 výstav umělců z regionu.

6. V roce 2013 jsem jako poradkyně ministryně práce a sociálních věcí zabránila zrušení pobočky Okresní správy sociálních věcí ve Valašských Kloboukách a v Uherském Brodě.

7. V roce 2024 jsem už pouze jako prostý občan působila na poslance a představitele místních samospráv, aby zabránili zrušení pobočky OSSZ ve Valašských Kloboukách. Zde jsem byla úspěšná jenom částečně, provoz byl zachován, ale s omezením služeb.

Ing. Patrik Kunčar:

Co se týká ČR – v době tragické střelby v restauraci Družba v Uherském Brodě jsem byl starostou města i senátorem. V té době se rychle podařilo prosadit změny zbraňové legislativy, zejména oprávnění pro Policii ČR vzhledem k rizikovým držitelům zbraní okamžitě zabavit zbraně a také zavedení dobře vybavených prvosledových hlídek u Policie ČR. V Senátu se jako místopředseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost i nadále věnuji ve zvýšené míře těmto oblastem.

Co se týká regionu – kromě propagace regionu v Senátu (8 výstav, 15 vystoupení folklórních a pěveckých souborů) jsem spolupracoval s městy, obcemi, firmami, školami a také občany při řešení jejich požadavků směrem k ministrům, ministerstvům a státním institucím. Finančně jsem pravidelně podporoval řadu spolků, kulturních a společenských akcí. Aktuálně bojuji o zrušení zpoplatnění dálničního obchvatu Otrokovic (½ je zpoplatněna, ½ je bez poplatku) a za záchranu hřebčína Napajedla. Usiluji také o urychlení výstavby dálnice D55 v úseku Otrokovice – Napajedla – Spytihněv – Babice a vybudování přehrady Vlachovice, která je důležitá pro zvýšení bezpečnosti Zlínského kraje, zásobování pitnou vodou a zachování života v období sucha v řece pod vodní nádrží. V naší příhraniční oblasti je také citlivým tématem nelegální migrace, této oblasti a ochraně hranic se Slovenskem se věnuji průběžně.

MUDr. David Rumpík, Ph.D.

Jsem nezávislý kandidát do senátu za obvod č. 80 a lékař, který se 30 let věnuje gynekologii a porodnictví. V roce 2000 jsme založili rodinnou Kliniku reprodukční medicíny ve Zlíně, kterou dosud řídím. Jsem autorem mnoha odborných publikací a přednášek o reprodukční medicíně a členem významných odborných společností v ČR i zahraničí. Působím také ve výboru sekce asistované reprodukce v rámci České gynekologicko-porodnické společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

Za svou lékařskou praxi jsem přispěl k početí desítek tisíc dětí, z toho více než sedmi tisíc v našem regionu. Během koronavirové pandemie jsme s naším týmem pomohli mnoha tisícům občanů.